rozhovor s milivojem husákem

06.09.2012

zásadní otázkou ve vztahu teologa a umělce je otázka vztahu mezi inspirací a uměním. může inspirace pocházet od zlého ?

to je opravdu překvapivá otázka a nevím, jestli je to člověk schopen vůbec nějak potom reflektovat, protože pakliby přicházela, to zlé asi natolik klame, že to člověk nepozná.

pak samozřejmě vzniká další otázka, jestli tento typ "umění" slouží nějakému dobru, přestože může pocházet z inspirace od zla?

diváci se velmi často zabývají reflexí nějakých temných schránek člověka ovšem tam je asi to rozpoznání velmi těžký. jako samozřejmě o takových věcech se nějakým způsobem hovoří a o něčem to svědčit musí ...proto aby vznikla reflexe anebo proto, aby vzniklo zrcadlo člověka.

a může potom takové temné umění být prospěšné ? a nabízí se další otázka, zda-li umění musí být prospěšné.

v určité míře určitě, protože to nastavuje prostě zrcadlo člověku. jeho tvář upozorňuje na to zlo v něm nebo kolem. druhá věc je, že ten tvůrce by měl mít nad tím kontrolu, což je třeba příklad shakesperových dramat atd., kde v podstatě v každém dramatu je nějakým způsobem reflektované zlo. ale asi se nesmí stát anebo nemůže stát, že by stal nástrojem toho...

vy říkáte, že umělec by měl mít pod kontrolou své umění, svoji tvorbu, či sám sebe...

myslím si spíše, že zdroje. čili něco z těch myšlenkových citových a emočních zdrojů. udržovat je, tak aby ho to nezasáhlo, aby ho to vnitřně nestáhlo.

wasilly kandinsky ve svém malém dílku o duchovnosti v umění říká, že umění se v jednom okamžiku začíná umělci vymykat z rukou a žije svým vlastním životem. a dále připojuje větu : "umění se děje na bázi nevědomé".

tak jak to vlastně s tou kontrolou je? co bychom měli kontrolovat, aby se výsledek oné kontroly promítl v umění?

(dlouhé ticho)

to je opravdu těžké, protože....pro mě asi tak, aby třeba i zobrazení nebo prostě reflexe zlého sloužila k dobrému.

ta vaše míra je do jisté míry až paradoxární ale...

jak toho docílit to asi už je na každém člověku, jak se toho zmocní. je to na jeho ustrojení, na jeho chápání věcí...

zde se nabízí paralela s tvorbou francise bacona, který do neměl pod kontrolou vůbec nic - ani sám sebe, ani do značné míry svoji tvorbu. je znám příběh obrazu "painting 1946" -  toho jeho nejděsivějšího díla - kdy bacon říká na otázku davida silvestra, zda-li o tomto obraze takto přemýšlel a on odpovídá : "ne, nikdy jsem ho takhle neplánoval. nikdy jsem o něm takto nepřemýšlel. chtěl jsem namalovat na poli přistávajícího ptáka a najednou čáry mi zasugerovaly něco jiného". a takto vznikl tento obraz.

tak jestli se teď nedostáváme trošku do sporu s tím, co jsme řekli doposud. zda-li náhodou to, co nemáme pevně ve svých rukou nemá větší hodnotu než to, co ve svých rukou máme...

může to tak být, ale asi záleží na typu toho umělce.

takže u bacona konkrétně. zdá se mi, že bacon má svoji hodnotu v tom, že ukazuje pravou "podstatu" zla. přestože to takhle možná nezamýšlel a neplánoval, ukazuje hmotu, která je zbavena ducha a ta hmota je zdeformovaná. a my se na tu hmotu bez ducha můžeme podívat bez masky, bez žádného make-upu tak, jaká ona je a v tomhle je jeho význam. ale kdyby možná bacon pracoval s určitou koncepcí kontroly, možná by takové věci nevznikly...

ano, to asi záleží na typu umělce to znamená, že jsou asi dva. jeden, ve kterém spíše převažuje to racio a druhý, který nechává průchod nevědomým tokům emocí a...

dotkli jsme se nepřímo otázky, jestli má umění nějaké poslání. není to otázka nová. je často kladená, ale jaký je váš názor na úlohu umělce ?

hehehe...(směje se, ale jen trochu)

já bych řekl, že jsem nad tím prakticky nikdy vážně nepřemýšlel, protože pakli se tedy člověk něco snaží sám dělat, tak si takové otázky neklade, nýbrž vidí smysl v tom, že to nějak dělá.

ale potom bychom mohli říci, že takový umělec je dekoratér. byl by v tom nějaký rozdíl ?

o své vlastní práci takto přemýšlím. jest-li má nějaký smysl, poslání. samozřejmě každý si tuto otázku klade. jestli to má vůbec nějaký smysl, proč to dělám, komu to prospěje, k čemu to dělám, ale pořád bych nejvíc řekl, že je to nastavování zrcadla, reflexe člověkovy tváře a jeho života.

když říkáte tvář a život, co si pod tím představit. asi nemyslíte tím, kdo má jaký má nos, oči...

myslím tvář jako takovou velkou emoční, spirituální - vůbec obecně lidskou...

život je potom taky velmi obtížně uchopochopitelný jako tvář. kdybychom byli asi upřímní vůči sobě, tak velmi málo můžeme říci nejen o tom druhém, ale my nedokážeme vyslovit konečně ani sebe sama.

ano.

připadá mi, že umění je potom do značné míry právě ta oblast lidské události, kterou člověk nemá ve svých rukou, kde působí určitá metasíla, která přichází mimo chtění umělce a která nám do značné míry ukazuje nějakou skutečnost, která překračuje to, čemu jsme říkali tvář a život, ale zároveň tvář a život ukazuje, takže pochází když to řeknu "z věčnosti" ?

ano, dřív sloužilo umění k tomu, aby přiblížilo lidem konečný cíl jejich života. dejme tomu do toho 16. století. potom se to už začalo odvíjet jinak.

ano, určitě to tak je, ale je to zaseto mnoha věcmi, které se přes to přeložily v průběhu doby a stali se sami sobě smyslem a účelem. ale ta touha to ukázat tam pořád je. je to prvotní obsah této inspirativy, byť i nevědomý...

16. století bude zřejmě předělem oblasti umění "objektivního", tedy umění, které se snaží postihnout objektivní stránku věci a od toho 16. století se umění zaměřuje na celou lidskou osobnost, ale i na to co je subjektivní a subjektivně prožívané. proto mnozí teoretici umění říkají, že právě kategorie krásy, která byla pro antické a středověké pojetí zásadní je vlastně totožná s kategorií ošklivosti. souhlasíte s tímto názorem anebo ošklivost nemůže být proti anebo kategorií stejnou jako je kategorie krásy ?

myslím si, že kategorie ošklivosti jak se o ní teď mluví (estetika ošklivosti atd), že ona sama o sobě není takto vědomě postulovaná, ale že se prostě stala prostředkem vyjadřování frustrace, zklamání, bolesti z toho, co se prostě kolem člověka nakupilo zejména ve 20. století. to není naprosto nějaká sebestředná postulovaná estetika ošklivosti, která je vytvářena záměrně, ale že člověk jako tvůrce je nucen - nebo se vidí nucen - užívat stále tvrdších prostředků k tomu, aby poukázal na hrůzy, na mravní úpadek, na všechny ty zvěrstva, které se staly a taky ta hranice té snesitelnosti u lidí se stále zvyšuje. myslím si spíše, že je to vynuceno okolnostmi, že ten umělec má právo těchto prostředků využívat...

nabízí se otázka zda-li estetika ošklivosti nebo estetika hnusu - jak se taky často říká - není zapříčiněna smrtí boha. když je bůh mrtev, pak je všechno dovoleno a defacto kromě subjektu či já nezbývá nic jiného k čemu bych mohl vztáhnout jakoukoliv jinou kategorii...

já v tom pořád spíš vidím - i v těchto prostředcích řekněme - že tam je jakási nostalgii. řekněme opačně - za tou kategorií krásy. že to nejde proti sobě.

to je určitě zajímavá teorie paradoxu, že skrze ono negativní se zjevuje to positivní. skrze ošklivost se zjevuje krása, skrze ubohost zjevuje se dobro a skrze ďábla zjevuje se bůh.

dokonce mistr eckhart, známý německý mystik, říkal kdysi : "chceš-li poznat boha, musíš ho v sobě zapřít. všechno co o bohu víš, co se o něm domníváš je opakem boha. musíš ho v sobě nejdřív popřít, abys ho v sobě následně mohl objevit."

nemůžu se ubránit dojmu, že ona estetika hnusu a ošklivosti je v současné společnosti a v současném vnímání umění zapříčiněna převládající teorií, kterou je podle mého názoru nihilismus. a pak ona fascinace estetikou hnusu a ošklivosti je jaksi ospravedlněna právě oním nihilistickým pojetím člověka a světa…

(dlouhé ticho)

na takové krátké ploše je to nesmírně složitá věc.

(dlouhé ticho)

možná přeskočme tuto otázku a pojďme nyní k vaší tvorbě. vy jste do určitého času kreslil a maloval realisticky. používal jste velmi často zkrácenou perspektivu a taky do značné míry renesanční kompozici. od jistého okamžiku se to lomí a objevuje se ve vaší tvorbě abstrakce. je něco konkrétního ve vašem životě a vnímání skutečnosti co zapříčinilo ten zásadní zlom ?

na přelomu 80. a začátku 90. let jsem cítil, že mě to figurální období začíná nějak vyčerpávat a že ta smysluplná práce, která mě uspokojovala už všechno vyjádřila a že by se to dál jen tak rozmělňovalo, anebo bych dělal dál jen to, co se ode mě očekává a co bych uměl čím dál lépe. zůstala by jenom jakási efektivní už skoro povrchní věc. taky tady byla ještě jedna věc. v té době jsem dost těžce onemocněl a byl jsem skoro celý rok úplně vyřazen z celého normálního provozu a potom teprve až ten další rok v procesu postupného uzdravování a celkové obnovy jsem dospěl k tomuto, že ta témata, na kterých jsem dělal dřív se proměnily. figura nějakým způsobem zůstala, ale dostala se třeba do funkce znaků a hmoty. myslím si ale, že ty základní témata zůstaly...

dalo by se říci, že jste změnil formu, ale obsah zůstal stejný anebo i ta obsahová stránka věcí...

obsah se změnil samozřejmě taky, protože tím jak jsem se kdysi zabýval nejrůznějšími skrumážemi letících těl a věcmi, které připomínaly barokní fresky. většinou to mělo za téma nějaké buď pády anebo nějaké "vzetí někam" jako eschatologická ...... že se to v takové nějaké sublimované formě potom dostalo do mé práce stejně dál ve formě, že jsem začal používat barvy, znaky nebo hmoty pro světlo, pro hmotu i pro to tělo. začal jsem pracovat s materiály jako je uhelný prach, popel nebo grafit, které jsou nemalířské a surové. základní témata a zájem tam tedy zůstal, ale přetavil se do této materiálové podoby...

ve vašem ateliéru jsem si také všiml celé řady obrazů jehož společným jmenovatelem by mohl být leterismus - použití písmen - odkud se bere tento způsob ztvárnění skutečnosti, proč písmeno?

jsou to obrazy, nebo spíše obrázky menších formátů, které vznikly jako takový vedlejší produkt mého zájmu o baroko a o psané, mluvené, kázané a všelijak jinak sdělované slov, ale i různé úryvky. zejména mě také zajímalo téma paradoxu. jednak i to samotné zpracování věci je paradoxní, protože jsou černé a působí na ně odraz světla a ty věci září a když člověk přejde kolem, tak zase zmizí. je to závislé tedy na světle, vyjevuje to světlo a pak to zase zapadne. pokud je tam tedy užito písmo, je to většinou v latině a jsou to například paradoxní výroky anebo emblematické věty. většinou se to ale týká nějakého paradoxu a vychází to, jak už jsem říkal, z toho mého zájmu o baroko a vůbec celou oblast toho barokního básnictví, skladatelství, hudby atd. ještě taková zásadní věc byly moje dvě výstavy takových volných cyklů nebo instalací udělaných přímo pro to místo, které byly v objektech santiniho sakrálních architektur ve žďáře nad sázavou. santini sám je mistr paradoxu v architektuře, takže to byl takový pokus o dialog s tou stavbou - konkrétně zelená hora - poutní kostel jana nepomuckého.

od paradoxu už není daleko k antinomii a k protikladu a možná obráceně antinomie a protiklad předchází paradoxu a zdá se mi, že jedním z takových nejzásadnějších paradoxů je paradox celého našeho života. žijeme v čase a on ten čas je pro nás trochu záhadný. do budoucnosti nemůžu jít, do minulosti už nemůžu a tak je vše jen přeplouváním času budoucího v čas minulý. jak se tady ten paradox života a času projevuje ve vaší tvorbě ?

já jsem ho tak víceméně pojmenoval právě tím, že třeba tady v těchto artefaktech, o kterých jsme teďka mluvili, se mi zdá, že tento paradox je nějakou adekvátní formou vyjádřen - nebo se ho alespoň adekvátní formou pokouším vyjádřit. například to přecházení toho objektu, který na chvíli zasvítí a pak zase ztmavne - čili to je přesně ten moment přítomnosti, která přechází nepostřehnutelně z minulosti do budoucnosti a tak i tím, že je na ní napsáno nebo zobrazeno něco, co je vyznáváno obecně jako platné, věčné atd. a tím se vyjadřuje ten paradox našeho bytí, že je člověk zároveň ve věčnosti a zároveň si může i zoufat.

nemůžu se ubránit dojmu, že vaše tvorba je především pro vás. anebo máte ambice aby vaše tvorba byla zejména pro ty ostatní ?

to je věc na kterou nikdo asi příliš nemyslí, protože každý umělec najde jakousi obec svých diváků, příznivců - menší nebo větší. myslím si ale, že to není primární, že by to takhle někdo myslel nebo měl myslet.

záleží vám na tom, aby divák porozuměl vašemu záměru ?

záleží.

proč ?

protože se chci podělit o věci, o kterých si myslím, že by mohli být pro více lidí nějak obecně přijatelné nebo platné. nebo jakýmsi objevem nebo nálezem. že smýšlejí třeba stejně jako já, nebo že v tom najdou nějakou notu, která jim něco řekne.

to ovšem předpokládá jednu skutečnost. a to tou, že náš život směřuje k nějakému cíli jinak by takhle položená otázka neměla žádný význam. je tomu tak ?

hehe (smích)

ano jistě.

(dlouhé ticho)

umění se pak stává jakýmsi seismografem či směrovkou, či alespoň náznakem stezky, která nám může ukázat právě onen směr po kterém by člověk byť podvědomě toužil...

ano, v tom úplně souhlasím.

které velké postavy ze současného světového a českého umění 20. a 21. století jsou pro vás inspirativní ?

ono to bude asi hodně nesourodé od té doby co jsem se o to začal zajímat. česká klasika - kubišta, zrzavý atd. jednu dobu mě začal zase hodně zajímat salvator dálí a potom zase úplně z jiného - rené magritte, yves klein.

měl jste možnost teď vidět výstavu magrittea v albertině ?

ne, nebyl jsem tam.

mám rád ale také oblast chudého umění (tapiere) a vůbec všechny ty, kteří pracují se stavebníma hmotama. nebo pokud zejména češi - tak medek a to je víceméně pro každého, kdo se nějakým způsobem dotýká sakrálních prostorů, tak je to takové docela zásadní setkání.

no a z těch současných mám rád třeba jana mertu a spíše takové nenápadné až chudé minimalistické malíře.

vy často tvoříte pro sakrální prostory. bavili jsme se o tom, že jste v minulosti dělal ty barokizující malby oltářních fresek. která ze současných sakrálních realisací vám připadne nejzajímavější ? (obecně i vaše)

v tomto dávám přednost věcem, které jsou spíše velkorysé, nějak lapidární a postaveny na architektuře a těch u nás v poslední době moc není. takové, které by byly dovedeny do nějaké formální dokonalosti.

pokud bych vám zasugeroval nějakou stavbu, tím myslím trapistický klášter. jak vnímáte tuhle stavbu ?

to vychází samozřejmě zase z tváře a profilu, zaměření a spirituality toho řádu pochopitelně. to bych kladl tak asi nejvýš, co se tedy udělalo v sakrální architektuře byť to pochází od cizího architekta. a u nás v čechách - si teď nic nevybavuju. spíš by to byla asi nějaká malá kaple než nějaký velký kostel, protože mám pocit, že architekti trošku resignovali na zásadní věc - na hmotu a světlo - protože ty kostely jsou většinou velké, přesvětlené a neútulné jako tělocvičny plné světla a to světlo tam neplní funkci kterou má - čili, že se s ním dá pracovat a dát mu nějaký význam.

a z těch realizací na kterých jste se podílel, kterou byste stavěl na první místo ?

já jsem měl většinou štěstí, že jsem mohl několikrát pracovat na komplexním řešení nějakých malých prostorů - čili větších či menších - např. kaple v českém těšíně.

tak možná na závěr bych vám položil takovou otázku, která jaksi i mě osobně hodně trápí. mnozí mluví o tom, že současné umění je mrtvé. že umění je už jenom individuální exhibicí a individuální tím jací jsou umělci. máte pocit, že současné umění je stále živé a živé bude a má co říci lidem ? anebo je to jenom skutečnost opravdu individualistická ?

ne, naprosto bezpochyby je živé. (směje se)

a všechno co se asi děje má svůj smysl, byť ho nedokážeme teď pojmenovat anebo odhadnout proč.

smysl to všechno má, protože bez nějakého důvodu by to nebylo. a to se ukáže...někdy

dobře. to je pěkná tečka na závěr. děkuji za rozhovor.

husak - interw.

<< zpět na seznam článků

created by netsimple conspiracy s.r.o.